Zamyšlení nad zlomeným křídlem...

19. října 2007 v 17:18 |  Zvířecí příběhy

PŘÍRODA: Zamyšlení nad zlomeným křídlem

Proč vlastně existuje veterinář. V dobách, kdy byl člověk chlupatým stvořením žijícím někde v jeskyni, možná ještě doktory neměli. Kdo byl slabý nebo nemocný se prostě uchýlil do ústraní a v tichosti odešel do věčných lovišť. Příroda uplatňovala své vlastní a bezpochyby správné zákony.

Pak se začala rodit civilizace, jejímž cílem je (dle mého názoru) dokázat, že zákony její jsou nadřazené zákonům přírody. Civilizovaný člověk vymyslel nejdříve různé šamany a léčitele a potom doktory a s nimi také veterináře. Co se týče veterinářů, nepředpokládám u jejich vzniku nějaké ušlechtilé důvody. Jako první se rozvíjela veterinární praxe pro velká hospodářská zvířata. Člověk potřeboval, aby mu zvířata sloužila a ne aby marodila a připravovala jej tím o jídlo nebo dokonce o peníze. holub na talíři
Až mnohem později člověka napadlo, že by mohl pomáhat i jiným zvířatům. Těm svým, které byly jeho majetkem. Zjistil, že soužití se psem, kočkou, papouškem, případně jiným domácím mazlíčkem, mu vcelku prospívá, že je to vlastně moc příjemný pocit, vlastnit tvora, který je vám oddán a má vás rád. A také zjistil, že i on má své zvířecí kamarády rád a nechce, aby trpěli nemocemi. A tak jsme se postupně dostali až do současnosti. Vybrali jsme ty vyvolené druhy, kteří s námi budou sdílet domácnost a kterým budeme pomáhat, když onemocní.
A potom jsme určili další - neméně inteligentní, ovšem ne tolik pohodlné pro soužití s námi - ti mají smůlu a jejich údělem je prožít pár měsíců svého mládí namačkáni kdesi v tmavém kotci a pak skončit na jatkách a na našem talíři. Poslední skupina zvířat pak nekončí ani na talíři, ani v člověčí domácnosti. Žije si svůj život a stále ještě, alespoň částečně, podléhá přírodním zákonům, pokud se ovšem okolní prostředí ještě dá nazývat přírodou.
Takzvaný materialista by konstatoval, že všechno je v pořádku a že nevidí důvod se znepokojovat. Já mám však v hlavě tisíc nezodpovězených otázek a pocit, že tady něco nehraje. Pan Y jednou rukou drží propečené husí stehýnko a druhou šimrá za krkem mluvícího papouška. Ani ve snu ho nenapadne, že husa je stejně citlivý a inteligentní tvor, jako jeho papoušek. Ani paní X, která nade vše miluje své dva psy, se nikdy nezamyslela nad tím, jakým utrpením muselo projít telátko na jejím talíři. Narodilo se jako býček a jen pár dní po narození bylo odvedeno od matky, drženo v úzkém boxu a pak odvedeno na popravu.
Nedokážu to pochopit. Proč se člověk rozplývá nad novorozenými štěňaty své milované feny, ale štěňata lišky se legálně vybírají z nor a hromadně se vykrmují, aby pak byla zabita a stažena z kůží? Je to opravdu v pořádku?
Mnohdy mám pocit, že v naší civilizaci je všechno naruby a špatně. Nebo skoro všechno. Upadnete na chodníku a lidé dělají, že vás nevidí. Jen se proboha nikde neangažovat, starat se jen o sebe. Jak by potom mohl člověk chtít, aby se někdo angažoval při pomoci obyčejnému zvířeti? Naprosto neperspektivnímu, špinavému, divokému, to vám za váš skutek nezaplatí, ani nepoděkuje. Spíš vás ve strachu může kousnout, může vás třeba něčím nakazit a vůbec, PROČ ZROVNA JÁ bych mu měl/a pomáhat. A nepomůže nikdo. A podle mě, to už nejsou jen spravedlivé zákony přírody, neboť kde najdete uprostřed velkoměsta přírodu, ale sobecké a pokřivené zákony naší vyspělé civilizace.
Minulý týden jsem se vracela pozdě večer z práce a pod eskalátory metra jsem si všimla schouleného holuba se svěšeným křídlem. Podle hromádek trusu kolem tam již nějakou dobu musel být, ale nikdo z lidí si jej nevšímal. Přede mnou šly dvě mladé dívky. "Jé, koukej, chudáček…", řekla jedna druhé a pokračovaly v cestě. Možná nejsem normální. Vůbec jsem sice nevěděla, co budu s holubem dělat, ale ani na chvíli mě nenapadlo, že bych ho tam měla nechat. Holub cestoval se mnou domů.
Křídlo měl oteklé, plné fialových a černých podlitin a pod nimi ošklivou zlomeninu. Byl to hodně mladý holub, 2-3 měsíční, takové odrostlé holoubě. A byl ukrutně hladový. Kromě toho zlomeného křídla, byl docela v pořádku a když zjistil, že mu u mě nic nehrozí, pořádně si nacpal volátko a šel spát do rohu voliérky. Ráda bych se mu věnovala více, ale přiznám se, že starat se o 33 koček, 26 koťat, dva psy, papouška a zároveň o holuba se zlomeným křídlem se mi nezdálo nejrozumnější.
Paní ze záchranné stanice nám nejdřív poradila, na jakou veterinu můžeme zavolat. Jinde by o holuba nepečovali. Vyslechla jsem dlouhou litanii o veterinářích a jejich vesměs negativním vztahu k divokým zvířatům a po pravdě řečeno, bylo mi z toho smutno, hrozně mě pobouřil urgentní případ lasičky se zauzlenými střevy, která musela počkat, až se ošetří psí pacienti, kteří přišli před ní… Volaly jsme s kolegyní doporučenému veterináři, abychom se zeptaly, co by se s holubem mělo dělat. Prý máme jen zafixovat křídlo, to určitě zvládneme…
Asi jsme úplná nemehla, ale zkoušely jsme to naprosto neúspěšně. Nakonec tedy holub našel útočiště na záchranné stanici v Jinonicích. Paní měla křídlo zafixované během minuty a na veterináře, který nám laikům poradil, ať to zkusíme sami, se opět snášely hromy a blesky…Holub prý nejspíš prý nebude létat, i když určitá naděje tu je. Prý jich je tam takových asi stovka, voliéry jsou hodně prostorné a udržované. Věřím, že tam je o ně dobře postaráno…
Ale včera se do mě pustil jeden známý. Proč že jsem toho holuba vůbec sbírala. Že moje péče je pro něj jistě jen trápením. A teď navíc bude muset prožívat zbytek života ve voliéře bez možnosti létat. Tak jsem to vlastně udělala špatně? Nevím si rady. Měla jsem jej nechat pod eskalátory, aby tam pomalu umíral hladem a žízní? Měla jsem jej rychle zabít (což bych ale nedokázala), aby se netrápil? On ale nechtěl umřít. Já přeci nevím, co cítí ti holubi se zlomenými křídly, zavření na doživotí ve veliké kleci. Mají dostatek potravy a mají kolem sebe své ptačí kolegy.
Má člověk právo je zabít? Má právo jim takto pomáhat? Co je vlastně správně? Vždyť nakonec i člověk žije svůj život v ohraničeném prostoru vymezeném povinnostmi, příkazy, zákazy, finančními prostředky a dalšími výdobytky civilizace.
Kočičí domek, 18. 7. 2006 (www.kotatka.unas.cz)
Martina Janoušková
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 jen já jen já | E-mail | 20. června 2011 v 19:02 | Reagovat

máš uplnou pravdu...taky je mi vyloženě proti srsti to tzv."milosrdné uspání"..poraněných zvířat...pěkně jsi to napsala a já s tebou naprosto souhlasím.

2 emanuel goldstein emanuel goldstein | 1. července 2012 v 14:27 | Reagovat

radeji se rozhoduji podle rozumu nez na zaklade emoci takova rozhodnuti nemusi byt vzdy spravna nebot neberou v uvahu vsechny aspekty dane problematiky:ucinim li rozhodnuti pouze na zaklade toho ze je mi nejakeho tvora lito a zachranim mu zivot, mohu tim neprimo zpusobit ujmu nekomu jinemu.nemyslim si ze hlavnim problemem mestskych holubu je trus na sochach, za daleko zavaznejsi problem povazuji jejich hlucne namlouvaci ritualy, ktere dokonele probudi i toho nejtvrdsiho space, v jedne prazske nemocnici premnozeni holubi pristavaji na balkonech ubytovny  a od  4h od rana svym vrkanim a houkanim budi unavene spici zdravotni setry, spankovy deficit unava a nepozornost, to vse  pak muze zapricinit i zhorsene poracovni vykony a tim mohou dojit ujme i pacienti

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama