Jak je to vlastně s rotvajlerem?

13. ledna 2008 v 14:43 |  Zvířecí příběhy

Dnes, když jsem čekala s Nerem a mamčinou zlaťačkou Bárou na syna před školou, tak se mně zeptal jeden jeho spolužák, zda-li to mám čistokrevného dobrmana, načež jsem mu odpověděla že to není dobrman ale rotvajler. Milé dítko najednou vytřeštilo oči a za mohurného zakřičení na kamaráda "utíkej" se vypařil jak pára nad hrncem. Nechápavě jsme koukali všichni tři.
Je to jen jedna z mnoha úsměvných příhod, které majitel rotíka vyslechne a zažije. Ale kde se vzala ta nevraživost a téměř panický strach z tohoto plemene? Pro odpověď nemusíme daleko. Každý den na to koukáme, ráno to mnohým z nás chodí do poštovní schránky nebo vidíme poutavé titulky, když spustíme internetový prohlížeč. Ano, hádáte správně, jsou to média. Pro prodejnost, sledovanost nebo pro jiné zištné důvody masírují národu mozky ze všech stran. Ale pojďme probrat, proč si rotvajler vysloužil to hanebné označení "bojové plemeno".
Pro pořádek začneme v minulosti
Plemeno bylo vyšlechtěno v Německu ve 20. letech 19. století. Název dostalo podle města Rottweiler, střediska obchodu s dobytkem na jihu země. Zprvu byl rotvajler používán k lovu černé zvěře, později jako pastevecký pes k doprovázení stád a jejich nočnímu hlídání. Rotvajleři byli známi jako psi řezníků: zapřažení do vozíku převáželi maso, pomáhali hnát dobytek na trh a potom ochraňovali svého zbohatlého pána. V USA bylo plemeno uznáno v roce 1935, ve Velké Británii se objevilo r. 1936.
Předpokládá se, že počátek plemene je kdesi u pradávných pastýřských psů, kteří byli známí již v antických dobách. Současní kynologové se domnívají, že přímými předky tohoto "antického psa" byli tibetská doga nebo tibetský mastif; jisté však je, že byl černé barvy a podobal se novofundlanďanovi. Výšku v kohoutku měl 90 centimetrů a vážil 75 kilogramů. Zvláštním specifikem tohoto antického psa byla masivní kostra a pevně vyvinuté svalstvo. Měl specifický tvar hlavy s dobře zřetelným přechodem od čela k čumáku. Jedinečné postavení ramen vzhledem k hrudní části, což bylo dobře zřetelné již z postavení předních tlap, mu umožňovalo dobře hýbat lokty. Toto zvláštní postavení tlap mu před ostatními psy poskytovalo výhodu především v běhu a v soubojích s člověkem.
Je známo, že tito "staroantičntí psi" se do Říma dostali již v roce 79 př. Kr., a to společně s legiemi Claudia Augusta. Jak z dějin dobře víme, Řím během celých svých dobyvatelských dějin často válčil a potřeboval tedy pro své legie obrovské zásoby jídla a čerstvého masa. Za legiemi tedy vždy pochodovala obrovská stáda skotu. Z důvodu hlídání, dozoru i doprovodu těchto nepřehledných stád bylo těchto antických předků Rotvajlera velice zapotřebí. Jak legie postupovaly a válčily, zásoby živého masa se pochopitelně tenčily. A počet doprovodných psů se také zmenšoval. Římané je nezabíjeli, ale ponechávali je místním obyvatelům. Antická doba slávy legií trvala po celá staletí a předek Rotvajlera se tak rozšířil po celé Evropě. V jižním Německu tak vzniklo nové plemeno psů, které se nazývalo Římský pes. Rotvajler dostal svůj název po malém městečku, které bylo ve středověku jedním z hlavních obchodních center v Evropě, a které se v té době nazývalo Rotvajl-am-Neccar. Bylo zároveň hlavním místem obchodu s chlebem a skotem. Podle jedné z legend toto městečko za svůj název vděčí místní červené dlažbě (rote wil), kterou se v té době zdobily Římské paláce. Právě zde došlo k počátku šlechtění těchto psů, který byl určen především k doprovodu, ochraně a hlídání skotu, ale také ke hlídání obchodů, v nichž se prodávalo maso.
V této době existovaly 2 druhy rotvajlerů:
1. větší a těžší se využívali jako tažní psi a také především k ochraně domů. Nehodili se však pro pastvu skotu, nezvládali dlouhé a těžké cesty a navíc byli agresivní a skot často smrtelně pokousali.
2. menší druh byl vytrvalejší a chytřejší. Hodili se více jako pastýřští psi.
Jeden za znalců tohoto plemene, Hans Corn, napsal: "V údolí Rýna se vyvinulo zvláštní plemeno psů, které je možné popsat jako šťastný výsledek křížení nejlepších vlastností nejen římských válečných psů, ale také domácích pastýřských psů - anglických a dánských buldoků." V jiném Německém městečku, Rottenburgu, se až do dnešní doby zachoval znak se zobrazením býka a památného rotvajlera. Rotvajler díky svým vynikajícím vlastnostem obdržel v roce 1910 úřední uznání od Prvního německého svazu policejních psů. Po dlouhou dobu nebyl Rotvajler za hranicemi Německa znám. Ve 30. letech 20. století byl přivezen také do Švýcarska, Rakouska a Ameriky. Popularitu tohoto plemene velice ovlivnil fakt, že v roce 1901 v Hamburgu jeden četník s pomocí svého rotvajlera uklidnil dav opilých námořníků.

První rotvajleři zabarvení těch současných ještě neměli. V prvním standardu, který byl zapsán v roce 1901, byly zmíněny jeho černé pruhy na šedém pozadí s žlutými skvrnami, měl zrzavý čumák s úplně černým nosem. Byly povolené malé bílé skvrny na tlapách a hrudi, které se u nich v té době velice často objevovaly. Od roku 1923 se na výstavách demonstrovali pouze ti rotvajleři, kteří měli černo-hnědou barvu a krátkou srst.
No, jak jsme se dočetli, tak nikdy nebyl šlechtěn k boji.Co tedy za tím stojí? Možná jeho vzhled, pro laiky absence mimiky tváře, která mu dodává nebezpečný výraz, velmi vyvinuté žvýkací svaly, jeho schopnost přesného a tvrdého zásahu vůči agresorovi? Snad ano. Tohle lidé vědí a vidí, ale už nechtějí věřit, že je to velmi pohodový, přátelský a milující pes.To se jim do představy moc nehodí.
Jeho pověst poškodily majitelé tohoto plemene, kteří jeho výchovu nezvládly, zanedbaly či ho naopak vedli k agresivitě, a korunu tomu nasadili, jak jinak, média, která neuvádí všechna fakta a ukazují pouze následky, ale ne už příčinu. Jak potom vysvětlit lidem, že to co vidí ve večerních zprávách, je jen ojedinělý případ špatně zvládnutého psa a že ta chyba není ve psu , ale jeho majiteli. Nezbývá než jen trpělivě vysvětlovat lidem, že Rotvajler je chytré, klidné, trpělivé, rozvážné, láskyplné a pro každou blbost a hru vždy připravené plemeno, které zaútočí, jen když už není žádná jiná možnost, jak konfliktu předejít či mu zabránit.
Dále bychom si měli uvědomit, než si pořídíme rotvajlera, jestli jsme jak psychicky, tak fyzicky schopni ho zvládnout, jestli mu můžeme dát správnou péči, výchovu a výcvik, a že než z něj bude ten krásný, poslušný a plně ovladatelný rotvajler co ho vídáme ve městě, tak uplynou dva roky tvrdé práce, kde jediná chyba ve výchově může způsobit, že dostanete svých patnáct minut slávy ve večerních zprávách, jako majitel bojového plemene, který zase někoho napadl.
Chceme-li z rotvajlera skvělého domácího mazla a přítele, musíte ho vychovat. To je základ všeho. Jeho výchova se dá přirovnat výchově dítěte. Chce to lásku, trpělivost, pochopení pro psí mysl a určitou přísnost a hlavně důslednost. Ale nezaměňujte ho prosím s dítětem, pořád je to pes. Psí chování je diametrálně odlišné od lidského. Mají jiné hodnoty, priority a jejich myšlenkové pochody směřují jiným směrem než lidské. Největší chybu co můžete udělat, je porovnávat psa s člověkem či ho polidšťovat. Chcete-li porozumět psu, nesmíte očekávat že pes bude myslet jako vy, ale vy se musíte naučit myslet jako pes a nejlíp, jako váš pes.
Máte-li chuť poznat rotvajlera v pravém světle, běžte se podívat na výstavu, navštivte chovatelskou stanici, popovídejte si s chovateli, nebo běžte navštívit kynologické cvičiště. Tady se dozvíte pravdu o tom, jaký vlastně rotvajler je.
Nakonec bych dodala, že doufám, že mnozí z vás se stanou hrdými majiteli tohoto nádherného psa a při koukání se na zprávu o tom, že další rotvajler napadl, se budete divit i špičkami bot, co ti naši novináři zase natočili za nesmysl, aniž by informovali o všech aspektech daného případu.
S pozdravem vaše Lure
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama