Kocour a babička

13. ledna 2008 v 14:55 |  Zvířecí příběhy

Žila byla jedna babička a její kocour (to jsem byl já). Pořídila si mě jako malé koťátko a od té doby jsme byli pořád spolu. Žil jsem s ní v bytě, protože o mne měla strach, že se jí někde ztratím nebo mě něco zajede. Nežili jsme totiž za sedmero horami a devatero řekami, ale za sedmero továrními komíny a devatero křižovatkami. Mě to ale nevadilo, hlavně že jsem měl svojí babičku.
Byla to taková čiperka, pořád mi tahala nějaký střapec nebo dělala kuličky z papíru. Časem však přestala být tak čiperná, už jsme si tolik nehráli, ale já už se také uklidnil a zlenivěl. Nejraději jsme měli telenovely, u kterých jsme spolu podřimovali na gauči nebo v křesle. Jaká to byla pohodička. Když jsme se probudili, šli jsme něco sezobnout. Já mám moc rád granulky a i když už jsme přišel o hodně zubů, stále je chroupu, a to nenamočené. Občas jsem si dal něco s babičkou.
Každé ráno jsem jí chodil budit. Vyskočil jsem na ní, lehce se dotkl čumáčkem její tváře a tenounce jsem zamňoukal. Ona mi vždy řekla: "Dobré ráno, kocourku!". Pak vstala a následoval den strávený mazlením a lenošením. Někdy musela odejít nakoupit nebo k doktorovi, ale vždy se vrátila. Někdy jsem jel s ní k mému doktorovi. Takhle se to opakovala po celá dlouhá léta.
Jednou ráno jsem však mňoukal marně, když jsem se znovu dotkl její tváře byla taková ztuhlá a studená. Nechápal jsem, proč babička nevstává. Ještě několikrát jsem do ní šťouchl čumáčkem, ale ona nevstávala. Byla mrtvá. Dlouho jsem u ní ležel, ale pak jsem se přesunul ke dveřím a mňoukal jsem. Chtěl jsem svou bolest vykřičet do celého světa. Strávili jsme spolu dlouhých 20 let. Jak mě jen moje babička mohla opustit? Vždyť já jsem ještě plný života…
Nevím, jak dlouho jsem se utápěl ve smutku, pak přišli nějací lidé a někam mě odvezli, bylo mi to jedno. Dali mě do klece a teprve tam jsem si uvědomil, že to bude asi útulek. Vídal jsem taková místa v televizi, koukali jsme a babičkou na nabídku Chcete mě? A jiné pořady o zvířatech, občas tam ukázali podobné místo. Babičky vždy říkala, že jsou ta zvířátka chudáci, že je lidé vyhodili nebo jim někdo umřel. Na druhou stranu říkala, že naštěstí jsou ty útulky, kde se o ně postarají a pomohou jim. Snad měla pravdu. Dali mi jméno Matouš (babička mi říkala: čiči, kocourku nebo kamaráde). Dostávám tam najíst, občas mě někdo pohladí nebo pochová, jsem v teple, ale není to ono. Přece jen bych chtěl ještě na stará kolena k někomu, kdo by mě měl rád stejně jako moje babička.
Ale vezme si někdo starého kocoura? Jsem sice ještě švihák, nemám žádné problémy, jsem naprosto pohodový a mazlivý. Mohl bych ještě nějaký čas dělat někomu hodně radosti. Ale najde se někdo odvážný? Nebo umřu opuštěný v útulku? Kdo ví…
Věděli jste, že nejstarší kočce na světě je údajně neuvěřitelných 37 let? A hádejte jakou má barvu. Černou jako já. Třeba ze mě jednou bude rekordman…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama