Povídání o kočce z chalupy

13. ledna 2008 v 14:57 |  Zvířecí příběhy

Povídání o kočce z chalupy

Povídání o kočce, která si nás našla na chalupě. Život venkovských koček, jak vypadal před několika desítkami let...
Rostislav Čuřík
Po nedobrých zkušenostech vidím, že zde neradi čtete příběhy koček s PP, tak bych přispěl jedním příběhem kočky, která věděla, co je to vděčnost.
Asi před dvaceti léty jme měli chatu postavenou u lesa a jezdili jsme na ni třikrát týdně. Začala nás tam navštěvovat jedna kočička. Krmili jsme ji a dováželi zásoby jídla pro dny, kdy tam nejsme.
Netrvalo dlouho a naše kočička si začala přivádět přátele. Na konec jich tam bylo asi sedm. Přestože přicházely zubožené, tak za chvíli z nich byly baculky. Na jídle jsme nešetřili. Kočičky u nás zdomácněly a jedna měla pět koťátek. Neumíte si představit, jakou jsme měli z nich radost. Narodila se u nás.
Jednou jsme přijeli na chatu a kočky nikde.Chodili jsme, hledali a volali je, ale marně. Až večer jsme venku uslyšeli slabounké mňouknutí. Okamžitě jsme vyběhli a strnuli jsme. Před námi stálo jedno z koťátek a celou hlavičku mělo zakrvácenou. Okamžitě jsme ho začali ošetřovat. Mělo ukousnuté jedno ouško. Byl již podzim a zima se blížila, a tak jsme ho nechali vevnitř a topili jsme mu tam celou zimu, a to přesto, že jsme mu tam přiváželi jenom jídlo.

Naše kočka bez ucha
Nechtěli jsme ho vzít domů, protože tato kočička se narodila v přírodě a mělo by tomu i tak zůstat. Do konce zimy se jí rána zahojila a my jsme jí dali opět volnost. Od chaty se již nikdy nevzdalovala.
Pak přišla koťátka, které měla ukryté někde ve škvíře v uloženém dříví.Ale vždy, když jsme přijeli, tak jedno po druhem nanosila v zubech na verandu do křesla (dovnitř je vzít nechtěla, a tak jsme na tom nechtěli nic měnit). Když jsme se začali chystat k odjezdu, poznala to a koťátka znovu v zubech odnesla nazpět do pelíšku ve dřevech.
Dodnes vzpomínám na to, jak jsme přijížděli autem k chatě, a přesto, že kolem jezdilo aut víc, kočky to poznaly, sbíhaly se ze všech stran a postavily se do řady a čekaly, až otevřeme bránu a zaparkujeme a pak se teprve na nás vrhly a začaly se lísat. Koťátka dorostla a stala se dospělými. Pak se stalo to, na co nikdy nezapomenu.
Protože naše kočička neměla ucho, tak na jednu stranu neslyšela. A to se jí stalo osudným. Jednou nám ji přinesli, že ji na hlavní cestě přejelo auto. Opustil nás člen rodiny. Pochovali jsme ho poblíž cesty v lese.
Dnes již chatu nemáme, ale kdykoliv jedu kolem, nikdy se nezapomenu za ní zastavit. Měli jsme pak další a další kočky, ale tato byla výjimečná. Již nikdy jsem takovou kočičku neměl.
Až před dvěma lety jsem dostal savanovou kočku, která mi rovněž přirostla k srdci, ale protože je s PP, tak jsem se stal pro mnohé snobem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama